Cíl Zero - стр. 47
Dveře se se zahučením otevřely a on vstoupil dovnitř spolu s davem, který se na něj tiskl ze všech stran. Ve voze metra bylo narváno; všechna sedadla byla obsazená, takže se Omar postavil a chytil se jedné ze železných tyčí, které vedly paralelně s délkou vozu těsně nad hlavou.
Jeho poslední instrukce byla ze všech nejjednodušší, ačkoliv ho nejvíc mátla. Khalil mu řekl, aby nasedl na metro a „jezdil, dokud bude moct“. To bylo všechno.
Celou dobu si Omar nebyl jistý, co tím myslel. Ale když mu na čele začal vyrážet pot, jeho teplota začala stoupat a žaludek začal být jako na vodě, začínal mít podezření.
Jak čas plynul, vlak se kolíbal a svištěl po kolejích, jeho symptomy se začaly zhoršovat. Cítil se, jako by se měl každou chvíli pozvracet. Vůz s trhnutím zastavil na další stanici a když začali nastupovat a vystupovat další lidé, Omar začal na sucho dávit. Cestující se od něj znechuceně vzdálili.
Měl pocit, jako by měl žaludek zasukovaný v bolestivém uzlu. Na půl cesty k další stanici si zakašlal do dlaně. Když ji odtáhl od úst, jeho roztřesené prsty byly vlhké tmavou, lepkavou krví.
Žena, která stála hned vedle něj, si toho všimla. Ostře na něj začala něco chrlit španělsky. Mluvila rychle, oči rozšířené šokem. Ukázala na dveře a drmolila dál. Její hlas se jako by vzdálil, když Omarovi v uších začalo pískat, ale odhadoval, že se dožadovala, aby urychleně vystoupil z vozu.
Když se dveře znovu se zahučením otevřely, Omar vyklopýtal ven a málem na platformě upadl.
Vzduch. Potřeboval na vzduch.
Alláhu, ochraňuj mě, pomyslel si zoufale, když se potácel směrem ke schodům, které vedly nahoru na ulici. Vidění se mu rozostřilo přes slzy, které se mu mimoděk začaly sbíhat v očích.
Všechny jeho vnitřnosti bolestně naříkaly, prsty měl lepkavé od krve. V tu chvíli Omar pochopil svou roli jako Mahdi. Musel na tento svět přinést záhubu – a začít měl nápravou svých vlastních hříchů.
„¡Perdón!“
Marta Medellín si nevěřícně odfrkla, když do ní ten mladík bezohledně vrazil. Vypadal, že jsou mu všichni na ulici více méně ukradení. Když se blížil, v očích mrtvý výraz a sotva se šinul, jeho levé rameno pokleslo a narazilo do jejího. Jen na to španělsky odsekla: „Já se omlouvám!“. Přesto jí však nevěnoval žádnou pozornost a pokračoval dál.
Marta sama vychovávala dva syny, takže jí nebylo cizí vypořádávat se s hrubým chováním. Podle toho, jak se ten kluk motal, to vypadalo, jako by byl opilý, a přesto vypadal sotva na osmnáct! Hanba, pomyslela si.
Obyčejně by se nějakým obhroublým mladíkem nezabývala – nezasloužil si její pozornost, když do ní takhle vrazil a ani se neomluvil – ale pak ho uslyšela zakašlat; byl to hluboký, z hrudi vycházející bublavý kašel, který si vzhledem k její pracovní pozici okamžitě získal její pozornost.