Cíl Zero - стр. 46
Khalil mu na cestu do Barcelony dal svazek eurových bankovek. „Dej si na čas,“ řekl mu starý muž. „Kup si něco dobrého k jídlu. Zasloužíš si to.“
Omar neuměl španělsky a znal jen pár základních frází v angličtině. Mimo to neměl hlad, takže místo toho, aby se šel po příchodu do města najíst, našel si lavičku s výhledem na Barcelonu. Posadil se na ni a zamyslel se nad tím, proč ze všech míst zrovna tady.
Měj víru, řekl by mu Imám Khalil. Omar se rozhodl, že ji mít bude.
Vlevo od něj stál hotel Barceló Raval, zvláštní, kruhovitá, fialovými a červenými světly zkrášlená budova, z jejíchž dveří vycházeli lidé v elegantních šatech a jiní zase vcházeli. Neznal ho jménem; věděl jen, že vypadá jako vábnička, ke které jsou zámožní hříšníci přitahováni jako můry k plameni. Sedět před ním mu dodávalo sílu a posilovalo jeho víru, aby byl schopný udělat to, co bylo nevyhnutelné.
Omar opatrně vyjmul skleněnou ampulku z kapsy. Nevypadala, že by uvnitř ní něco bylo, nebo to něco bylo neviditelného jako vzduch nebo plyn. Ale na tom nezáleželo. Věděl moc dobře, co s tím má udělat. První krok už splnil: došel do města. Druhý krok provedl na lavičce ve stínu hotelu Raval.
Stiskl kuželovitou skleněnou špičku ampulky mezi dvěma prsty a úsporným, avšak hbitým pohybem ji vytrhl.
Do prstu se mu zabodl malinkatý střípek skla. Sledoval, jak se začíná formovat kapka krve a odolával nutkání strčit si prst do pusy. Namísto toho udělal, co mu řekli – přiložil si zkumavku k nosu a zhluboka se nadechl.
Jen, co to udělal, se mu žaludek stáhl panikou. Khalil mu neřekl žádné podrobnosti o tom, co by měl po tomhle kroku čekat. Jen mu řekl, aby chvíli počkal, takže přesně to udělal a snažil se při tom zůstat v klidu. Sledoval, jak do hotelu přicházejí lidé, jak další odcházejí, každý z nich v okázalém, ostentativním oděvu. Byl si víc než vědom svého skromného odění; svého obnošeného svetru, flekatých tváří, vlasů, které byly příliš dlouhé a neupravené. Připomněl si, že marnivost je hřích.
Omar seděl a čekal, že se něco stane, že ucítí, jak si nějaká neznámá síla razí cestu jeho tělem, ať už „to“ bylo cokoliv.
Necítil nic. Žádný rozdíl.
Uplynula celá hodina, takže nakonec vstal z lavičky a vydal se procházkovým tempem na severozápad, pryč od fialového, válcovitého hotelu a dál směrem k centru města. Sešel po schodech dolů do první stanice metra, na kterou narazil. Španělsky číst nedokázal, ale nepotřeboval vědět, kam jede.
Za eura, která mu dal Khalil, si koupil lístek a pak stál nehnutě na platformě a čekal, než přijedou vozy. Stále necítil žádný rozdíl. Možná, že špatně odhadl charakter téhle zásilky. Přesto musel udělat ještě jednu věc.