Cíl Zero - стр. 34
Zasmál se. Marigold bylo krycí jméno, stejně jako jeho Zero. Připadalo mu téměř směšné používat krycí jména, když se znali osobně – pak si ale uvědomil, že jméno Zero v mnohých, se kterými se setkal, vyvolávalo strach.
„Jaké bylo Reidiggerovo krycí jméno?“ zeptal se Reid tiše. Téměř ho ta otázka bolela. Alan Reidigger byl Kentův nejlepší přítel – ne, pomyslel si Reid, byl to můj nejlepší přítel – a nekonečně věrný člověk. Jediným problémem bylo, že si o něm Reid skoro nic nepamatoval. Všechny vzpomínky na Reidiggera zmizely po implantací paměťového supresoru, který mu Alan zajistil.
„Nepamatuješ si to?“ Maria se nad tou myšlenkou mile usmála. „Alan ti dal přezdívku Zero, věděl jsi to? A ty jsi mu dal jeho. Bože můj, na tu noc jsem nevzpomínala roky. Byli jsme v Abú Dhabí, myslím, vraceli jsme se z operace a opili se v nějakém hotelovém baru. Řekl ti ‚Ground Zero‘ – tak se říká místu, kde vybuchla atomová bomba, protože jsi za sebou většinou nechával pěkný binec. To se pak zkrátilo jen na Zero a to ti zůstalo. A ty jsi mu říkal —“
Zazvonil telefon a přerušil její vyprávění. Reid se instinktivně podíval na svůj vlastní mobil, který ležel na stole, a čekal, že na displeji uvidí Mayino číslo.
„Jen klid,“ řekla, „to jsem já. Prostě to ignoruj…“ Podívala se na svůj telefon a obočí se jí znepokojeně stáhlo. „Vlastně, tohle je z práce. Vteřinku.“ Zvedla telefon. „Ano? M-hm.“ Její zasmušilý pohled se zvedl a setkal se s Reidovým. Dívala se mu do očí a obličej se jí ještě víc stahoval. Ať už jí ten druhý člověk říkal cokoliv, očividně to nebylo nic dobrého. „Rozumím. Dobře. Díky.“ Zavěsila.
„Vypadáš ustaraně,“ poznamenal. „Já vím, já vím, nemůžeš mluvit o práci a tak —“
„Utekl,“ zašeptala. „Ten zabiják ze Sionu, ten v nemocnici. Kente, dostal se ven před ani ne hodinou.“
„Rais?“ řekl Reid ohromeně. Na čele mu okamžitě vyrazil studený pot. „Jak?“
„Neznám podrobnosti,“ řekla chvatně a strčila telefon zpátky do psaníčka. „Mrzí mě to, Kente, ale musím jít.“
„Jasně,“ řekl tiše. „Rozumím.“ Po pravdě se sám cítil na míle daleko od jejich útulného stolku v malé restauraci. Ten zabiják, kterého Reid nechal napospas smrti – a to ne jednou, ale rovnou dvakrát – byl stále naživu a teď i na svobodě.
Maria vstala a než odešla, naklonila se přes stůl a přitiskla své rty na jeho. „Brzo si to zopakujeme, slibuju. Ale teď, povinnost volá.“
„Jistě,“ řekl. „Běž a najdi ho. A Mario? Buď opatrná. Je nebezpečný.“
„To já taky.“ Mrkla na něj a spěšně vyšla ven z restaurace.
Reid tam dlouhou chvíli sám jen tak seděl. Když přišla servírka, ani neslyšel, co říkala. Jen neurčitě mávl rukou, aby jí dal najevo, že je v pořádku. K tomu však měl daleko. Ani necítil ten závan nostalgie, když ho Maria políbila. Jediné, co cítil, byl uzel strachu, který se mu stahoval v břiše.