Cíl Zero - стр. 31
Na cestě na místo setkání minul dvě odbočky, ačkoliv mu hlas z navigace říkal, kterou cestou se dát a kdy. Přemýšlel nad tím divným zábleskem z minulosti, který se mu už dvakrát objevil – nejdřív, když se ho Maya zeptala, jestli o něm Kate věděla, a pak, když ucítil kolínskou, kterou jeho zesnulá žena měla ráda. Hlodalo mu to v podvědomí, takže i když se snažil věnovat pozornost instrukcím z navigace, nikdy mu to nevydrželo dlouho.
Důvod, proč to celé bylo tak bizarní, byl, že každá vzpomínka na Kate byla v jeho mysli dokonale živá. Na rozdíl od Kenta Steela ho ona nikdy neopustila; pamatoval si, jak ji poznal. Pamatoval si na každé jejich rande. Pamatoval si na dovolené a na jejich první dům. Pamatoval si na jejich svatbu a narození jejich dcer. Dokonce si pamatoval i jejich hádky – nebo si to alespoň myslel.
Představa toho, že mohl jakkoliv malou část Kate ztratit, jím otřásla. Ten paměťový supresor měl prokazatelně vedlejší účinky, jako byly příležitostné bolesti hlavy přivozené neústupnou vzpomínkou – byla to experimentální procedura a způsob, jakým mu ten čip odstranili, měl do chirurgického zákroku daleko.
Co když mi vzali víc než jen vzpomínky na agenta Zero?
Ta myšlenka se mu ani trochu nelíbila. Celé to působilo jako domino; před nějakou dobou uvažoval o tom, jestli nemohl ztratit i nějaké vzpomínky na své dcery. A ještě horší na tom bylo, že neměl nejmenší šanci dozvědět se pravdu, aniž by si nechal zcela vrátit paměť.
Bylo toho na něj moc a cítil, že se mu v hlavě začíná rodit nová bolest. Aby se ozptýlil, zapnul rádio a zesílil zvuk.
Když zajel na parkoviště za restaurací, slunce už zapadalo. Byla to restaurace typu gastropub a jmenovala se Sklepení. Měl pár minut zpoždění. Rychle vystoupil z auta a poklusem oběhl budovu k přednímu vchodu.
Pak ztuhl na místě.
Maria Johanssonová byla Američanka se švédskými předky a mimo CIA byla veřejnosti známá jako účetní z Baltimoru – ačkoliv Reid si myslel, že by dobře uspěla spíš jako modelka pro titulky časopisů nebo alespoň na plakáty. Byla jen o pár centimetrů nižší než on, který měřil sto osmdesát, a měla dlouhé, rovné blond vlasy, které jí ve vlnách spadaly přes ramena. Její oči měly barvu břidlice, ale její pohled byl nějakým způsobem intenzivní. Stála venku ve dvanácti stupních v jednoduchých šatech námořnické modré barvy s volným véčkovým výstřihem a bílým šálem přes ramena.
Zahlédla ho přicházet a rty se jí začaly roztahovat do úsměvu. „Čau. To už je let.“
„Já… páni,“ vyhrkl. „Myslím, ehm… vypadáš skvěle.“ Hlavou mu probleskla myšlenka, že Mariu nikdy předtím neviděl nalíčenou. Modré oční stíny jí ladily s šaty a její oči díky nim téměř zářily.