Cíl Zero - стр. 2

Dr. Cicero byl přívětivý člověk, žoviální, jeden z těch, který o sobě rád říkával, že je mu „padesát osm let a stále mladík“. Vous mu začal šednout, když mu táhlo na čtyřicet a po několika letech úplně zbělal, a ačkoliv ho většinou pečlivě upravoval, během doby strávené v tundře mu na bradě rašil v nepravidelných chumáčích. Měl na sobě zářivě oranžovou parku, která však ani zdaleka nezastiňovala mladistvý svit v jeho modrých očích.

Mladý Francouz byl tou otázkou mírně zaskočen, ale odpověď na ni znal okamžitě, jelikož si ji v duchu už několikrát nacvičoval. „WHO kontaktovala univerzitu a vyžádala si asistenty k výzkumu. Ti to pak nabídli mně,“ vysvětlil anglicky. Cicero byl rodilý Řek a Renault pocházel z jižního pobřeží Francie, takže spolu hovořili jazykem, který znali oba. „Abych byl upřímný, tuhle šanci přede mnou dostali další dva. Oba ji odmítli. Já jsem v tom však viděl nesmírnou příležitost —“

„Ha!“ přerušil ho starší muž náhle. „Neptám se tě na ty akademiky, Renaulte. Četl jsem tvou transkripci, stejně jako tvou diplomovou práci o předpokládané mutaci chřipky typu B. Byla docela dobrá, nutno dodat. Sám bych ji lépe nenapsal.“

„Děkuji, pane.“

Cicero se zachechtal. „To ‚pane‘ si nech do zasedacích místností a pro charitu. Tady jsme si rovní. Říkej mi Cicero. Kolik ti je, Renaulte?“

„Dvacet šest, pane – ehm, Cicero.“

„Dvacet šest,“ řekl starší muž zamyšleně. Ohříval si ruce nad teplem vycházejícím z táborového vařiče. „A už jsi skoro dokončil doktorské studium? Velice působivé. Já však chci vědět, proč jsi tady? Jak jsem řekl, tvou složku jsem četl. Jsi mladý, inteligentní, nepopiratelně pohledný…,“ Cicero se uchechtl. „Podle mě by ses mohl dostat na stáž kamkoliv na světě. Ale za ty čtyři dny, co jsi tu s námi, jsem tě ani jednou neslyšel mluvit o sobě. Proč ze všech míst zrovna tady?“

Cicero rozmáchl rukou, aby demonstroval svou pointu, ale nebylo to vůbec nutné. Sibiřská tundra se táhla každým směrem, kam až oko dohlédlo, šedá a bílá a – až na oblast na severu, kde se líně táhly nízké horské hřebeny s bílými vrcholky – beznadějně pustá.

Renaultovy tváře lehce zrůžověly. „No, pokud bych měl být upřímný, doktore, chtěl jsem pracovat po vašem boku,“ přiznal. „Obdivuji vás. Vaše práce na potlačení epidemie viru Zika byla skutečně dechberoucí.“

„No prosím!“ zvolal Cicero vřele. „Lichotky tě dostanou kamkoliv – nebo ti minimálně zajistí trochu belgické pražené.“ Natáhl si na pravou ruku silný palčák, zvedl překapávač kávy z butanového vařiče a naplnil dva plastové kelímky horkou, hustou kávou. Byl to jeden z mála luxusů, které si zde v sibiřské pustině mohli dovolit.