Cíl Zero - стр. 18
„Co si myslíš, že děláš?“ dožadovala se.
„…Jím? Nebo se snažím.“
„Ehm, ne. Máš rande, zapomněl jsi?“
„Cože? Ne, až zítra…,“ odmlčel se nejistě. „Ale ne, je to dnes večer, že?“ Málem se plácl dlaní do čela.
„To teda je,“ řekla Maya s plnou pusou.
„Navíc to není rande. Je to jen večeře s kamarádkou.“
Maya pokrčila rameny. „Jak chceš. Ale pokud se teď nepůjdeš nachystat, přijdeš na tuhle ‚večeři s kamarádkou‘ pozdě.“
Podíval se na hodinky. Měla pravdu; v pět se měl setkat s Mariou.
„No tak, běž, huš. Převleč se.“ Doslova ho vyhnala z kuchyně a on se vydal nahoru po schodech.
S tím vším, co se v poslední době dělo a spolu s faktem, že se snažil vyhýbat vlastním myšlenkám, málem zapomněl na svůj slib sejít se s Mariou. Během posledních čtyř týdnů se několikrát pokusili domluvit na schůzce, ale vždycky do toho buď jednomu nebo druhému něco vlezlo – ačkoliv, aby byl k sobě upřímný, většinou to byl on, kdo se musel omluvit. Mariu už to očividně už přestalo bavit a nejenže naplánovala jejich setkání, ale také vybrala místo na půl cesty z Alexandrie i z Baltimoru, kde žila. Jediné, co musel udělat, bylo slíbit, že přijde.
Chyběla mu. Chybělo mu být s ní. Nebyly jenom partneři v rámci agentury; měli společnou historii, ale Reid si většinu z ní nepamatoval. Ve skutečnosti znal sotva pár střípků. Jediné, co věděl, bylo, že když byla poblíž, měl zcela zřetelný pocit, že je ve společnosti někoho, kdo se o něj zajímal – přítel, někdo, komu mohl důvěřovat, možná dokonce víc než to.
Došel ke skříni a vytáhl z ní oděv, který se podle něj pro takovou příležitost hodil. Měl rád klasický styl, ačkoliv si byl vědom toho, že byl jeho šatník svým stylem minimálně o deset let starší než on sám. Oblékl si klasické kalhoty se svislými záhyby, kostkovanou košili a tvídové sako s koženými záplatami na loktech.
„Tohle sis vybral?“ zeptala se Maya a trochu ho tím vylekala. Opírala se o rám dveří do jeho ložnice a nenuceně ukusovala krustu pizzy.
„Co je na tom špatně?“
„Co je na tom špatně, je to, že vypadáš, jako bys právě přišel ze třídy. No tak.“ Vzala ho za paži, zavedla zpátky ke skříni a začala se mu přehrabovat v oblečení. „Proboha, tati, oblékáš se jako nějaký děda…“
„Co jsi říkala?“
„Nic, nic!“ zacvrlikala. „Ha, tady.“ Vytáhla černý sportovní kabát – jediný v jeho šatníku. „Obleč si tohle a něco šedého pod to. Nebo bílého. Tričko nebo polokošili. Zbav se těch taťkovských kalhot a najdi si rifle. Tmavé. A aby ti padly.“
Na rozkaz své dcery se převlékl, zatímco na něj čekala na chodbě. Hlavou mu proběhlo, že by si měl na takové bizarní výměny rolí zvykat. V jednu chvíli byl ochranářský otec a jen o moment později se sám podřizoval nárokům své prozíravé dcery.